Dobrovolnictví v Domově pro koně: tři stáda a jeden poklidný den
Když jsme v neděli ráno znovu odbočili na známou cestu směrem k Domovu pro koně, měla jsem skvělý pocit. Nebyl to už ten prvotní respekt z neznámého ani nadšení z objevování. Byl to pocit návratu. Návratu na místo, kde čas plyne jinak, kde se člověk učí zpomalit a kde zvířata žijí své tiché, důstojné životy díky výjimečné ženě Patrícii Pitříkové.
Přivítali nás ještě dřív, než jsme stihli vystoupit z auta. Štěkot, dupot tlapek, radostné kroužení kolem nohou. Triša — velká, majestátní fenka zachráněná ze Slovenska, která působí jako dobrosrdečný strážce celého statku. Dusty, vysoký, černý, temperamentní psík, který má energie za tři. Alex, nejmenší, ale nejodvážnější. A Zorka, klidná, jemná, dobře živená dáma, která se vždy objeví až tehdy, když si je jistá, že je všechno v pořádku a když jí to dovolí dominantní Triša…
Patricia nás přivítala s úsměvem, jaký mají lidé, kteří jsou unavení, ale spokojení. Takoví, kteří dělají něco, co má smysl.
Nabídli jsme pomoc — a ona ji přijala s vděčností, která nikdy není samozřejmá. Česání koní, čištění stáje, úklid prostoru pod přístřeškem. Nic velkého, nic heroického. Jen obyčejná práce, která však na takovém místě znamená hodně.
A tak začal náš den mezi třemi stády. Třemi světy, které spolu žijí na jednom statku, ale každý z nich má vlastní rytmus, vlastní energii a vlastní příběhy.
Stádo starých koní: pomalost, moudrost a křehkost
Naší první zastávkou bylo stádo nejstarších koní. Některým z nich je více než třicet let. Jejich pohyby jsou pomalé, opatrné, někdy nejisté. Některé hůře vidí, jiné mají problémy se zuby, a proto jim Patricia připravuje speciální mletou stravu.
Když jsme k nim přišli, zvědavě zvedli hlavy. Ne prudce, ne dramaticky — spíš jako staří lidé, kteří chtějí vidět, kdo přišel, ale nechtějí se unáhlit.
Začali jsme je česat. Jejich zimní srst ještě místy zůstávala a pod rukama se odhalovala hladší, jednotnější barva. Měla jsem pocit, že jim to dělá dobře. Že jim to prokrvuje kůži, uvolňuje napětí, přináší úlevu.
Jeden z koníků ležel ve slámě. Dlouho se nehýbal, jen nás pozoroval. Až po chvíli se pomalu, s povzdechem připomínajícím lidského seniora, zvedl na nohy. Bylo to těžké, ale zvládl to. A když už stál, přišel si říct o mrkev. Ne jednu. Tři.
Mrkev byla vůbec tématem dne. Přivezli jsme několik balíků čerstvé, křupavé, voňavé mrkve. A rychle jsme pochopili, že ji musíme dávkovat opatrně. Některé koně jsou totiž neuvěřitelně tvrdohlavé a když jednou zjistí, že máte mrkev, nevzdají se, dokud ji nedostanou. Schovávala jsem si ji do kapsy, ale oni to věděli.
V tomto stádě jsem cítila nejvíc pokory. Staří koně jsou jako staří lidé — nepotřebují mnoho, ale potřebují to správné. Trpělivost, jemnost, čas.
Mladší stádo: klid ve stínu a vůdce, který drží pořádek
Druhé stádo bylo oddělené plotem. Mladší, silnější, energičtější koně. Ale v ten den byli překvapivě klidní. Mouchy je nedráždily, slunce bylo mírné, a tak stáli ve stínu a odpočívali.
Mezi nimi dominoval černý koník — vůdce stáda. Nemusel se předvádět. Stačilo, že tam byl. Ostatní respektovali jeho prostor, jeho tempo, jeho rozhodnutí.
Když jsme vešli, pozorovali nás, ale nespěchali. Až když jsme začali česat, přišli blíž. Každý z nich měl svůj způsob, jak si říct o pozornost. Někteří jemně, jiní naléhavěji. Ale všichni si česání užívali.
V tomto stádě byla jiná energie. Méně křehkosti, více síly. Méně pomalosti, více rovnováhy. Bylo to jako přejít z domova důchodců do tiché zahrady plné mladých dospělých, kteří právě snídají.
Zadní stádo: krása, zdraví a dvě neodbytné duše
Třetí stádo bylo v zadní části dvora. Přibližně osm mladších koní, jejichž srst byla krásná, hladká a téměř bez potřeby úpravy. Bylo vidět, že jsou v dobré kondici.
A také bylo vidět, že přesně vědí, kde je mrkev.
Dva koníci nás pronásledovali téměř neustále. Ne agresivně, spíš hravě a vytrvale. Jedna z kobylek, která má dlouhodobý problém s vylučováním a Patricia jí pravidelně ošetřuje podrážděnou kůži na zadních nohách, vypadala překvapivě dobře. Byla živá, zvědavá, aktivní.
V tomto stádě byla radost. Pohyb. Zvědavost. A také trochu chaosu — ale toho dobrého, který člověka rozesměje.
Manuální práce jako meditace
Po česání jsme naložili kolečko hnoje. Pro někoho možná neatraktivní představa. Pro mě ne. Manuální práce kolem koní není těžká. Je rytmická, jednoduchá, upřímná. Člověk při ní vypne hlavu a zapne tělo. A když kolem vás stojí koně, kteří pokojně přežvykují, dýchají, sledují vás — je to zvláštní druh meditace.
Být mezi koňmi mě dělá šťastnou. Je to pocit, který se nedá předstírat.
Novinky na statku: smutek i naděje
Na závěr jsme se s Patrícií bavily o tom, co je nového. Dozvěděly jsme se, že kobylka ze čtvrtého stáda, které je hůře dostupné, nedávno zemřela. Rychle, nečekaně. Smutná zpráva, ale v azylu, kde žijí staré a nemocné koně, je smrt přirozenou součástí života.
Zároveň nám ukázala menší stavební úpravy v budově naproti rodinnému domu. V budoucnu tam bude možné nocovat — něco jako malý penzion. Dobrovolníci jí nedávno pomáhali s pracemi a je to krásný způsob, jak podpořit provoz azylu.
Patricia buduje všechno postupně, s pomocí syna a lidí, kteří věří v to, co dělá. A je to vidět.
Proč se vyplatí přijít, pomoci, podpořit Domov pro koně
Domov pro koně není turistická atrakce. Je to místo, kde zvířata dostávají druhou šanci. Kde staré koně dožívají v klidu. Kde mladší nacházejí bezpečí. Kde lidé pracují srdcem.
Pokud máte možnost, navštivte stránku, kontaktujte Patrícii, finančně podpořte nebo nabídněte pomoc. I malá pomoc má velký význam.
A pokud máte chuť, přijeďte se podívat osobně. Možná i vy objevíte, že mezi třemi stády se skrývá něco, co se nedá popsat — jen zažít.
Stay updated—have the newest posts emailed to you.
